Cyklus vzpomínek našich pamětníků (9.)

     K dalšímu povídání o roveňském sportu jsem si pozval pana Josefa Shejbala z Dolní Rovně, který je široké veřejnosti znám pod přezdívkou „Šťoura“. Patří mezi pravidelné návštěvníky fotbalových zápasu, vidět ho můžeme nejen na zápasech áčka, ale i dorostu, dříve i elévů a žáků.  Fotbal hrál, později i trénoval jeho syn Jaroslav,  fotbal hraje jeho vnuk Radek, který v současné době hostuje v Moravanech a nutno poznamenat, výkonnostně v týmu žáků letí nahoru, ale především  vnuk Honza, který má úspěšně zaděláno na profesionální fotbalovou kariéru.

 

   Milá brachu, ani nevím proč mi tak říkají. Vždyť já přeci  nikomu nenadávám, ani nikoho nekritizuju. Jenom  říkám nahlas  samou  pravdu. Faktem je to,  že tu pravdu  svou. A vůbec nechápu, že to  některé lidi vytočí... Ale bude to tak, že Shejbalů bylo v Rovni vždy hodně,  a tak pro rozlišení měl a má každý svou přezdívku.

 

    No tak třeba tím,  že  zrovna ty, (poznámka J.Pýcha) jsi fotbalovej  škůdce  naší rodiny.  Kdysi, když jsi ještě dělal předsedu fotbalu a jezdilo se na zápasy autobusem, rozčílil jsem se (samozřejmě po právu)  na trenéra Rovně ( F. Mikuláše), že  prohrál zápas, tenkrát to bylo myslím v Živanicích.  Pěkně za čerstva po skončení zápasu jsem mu to sdělil,  poučil ho o tom, jak měl mančaft  řídit, koho blbě střídal atd. Samozřejmě s nejlepším  úmyslem, aby se od staršího,  zkušeného diváka poučil. A co následovalo ? Poštou  přišel dopis, podepsaný tebou, předsedou  Pýchou,  že prej se mám chovat slušně, nenadávat, že Sokol o takové diváky nestojí... Dodnes ho mám někde schovanej. Sice   jsem se stal  v Rovni  na fotbale asi  „nežádaným“,  bylo to vážný, dyť  ani  náš pes ode mne tenkrát nechtěl doma kůrku vzít. Já, kterej   jsem nebyl nikdy za své fandění ani  vyveden ze hřiště jsem takovej dopis dostal. Třeba taky  jako bouřlivák Mirek „Bába“ Dědek, ten  tenkrát  nadával   v Čívicích.   Ten teda snad  taky, pokud vím,   od tebe  podobnej dopis obdržel  Ale  co  takovej Ludva Motyčka ?  Ten jednou nadával rozhodčímu v Mněticích, po skončení zápasu na něho plivnul, plivanec se mu houpal pověšen na čele,  a páni vejboři,   v čele s Pýchou,   nic... Asi protekce,  že  je Lulu příbuznej...   A  můžu pokračovat.  V době když jsi společně s Cimflem trénoval áčko, chystalo se dlouho očekávané derby v Litětinách. Přípravy byly vyhecované, náš Jarda se na zápas pekelně soustředil a připravoval. Před zápasem dodržoval životosprávu, ani se blbec  pořádně nenažral.  Jenže  netušil, že inženýrské trio, vy dva a F.Mikuláš jste se po taktické poradě dohodli, že místo něho  nastoupí  Martin Machatý a bude hlídat Petra Shejbala.  On ani  Stoupa   Petra neuhlídali,  Petr tenkrát řádil jak černá ruka, zápas skončil prohrou, myslím 4:3.  Jarda  chtěl pověsit kopačky na hřebík, malej  vnuk Honza  přišel ze zápasu s brekem  A to měl krásně nacvičeno bubnování vařečkou na hrnec s válečným pokřikem  “Litětiny ty to votšerou“... Přesto jsem na fotbal nezanevřel,  respektive občas jsem tam na nějakej  ten  tejden nešel.    

  

  Dobrá, 1:0 pro Vás, teď nám prozraďte něco z Vaší sportovní historie. Byla vůbec nějaká ?

  Sport ničí tělo, tak jsem ho raději jen  aktivně sledoval. Zato jsem nikdy nebyl línej se dobře najíst, měl jsem vždy  ohromný přehled o tom, kde mají dobré klobásky či uzené, kam vyrazíme.  V tom musím pochválit fotbalové Indiány z  Litětin, jejich  stánek má  dlouhodobě ligovou úroveň. S fotbalem už to tak valné není... Jo,  a když už jsme u toho jídla, rád vzpomínám na fotbalové turnaje, které hrály naše hvězdy v dresu mužstva JZD „O pohár zemědělských novin“. Bylo to v době, kdy byl předsedou JZD František Gregor, který  fotbalovému dění v Rovni velice přál.  Jednou jsme na takovej turnaj odjeli, už od rána se na rožni točilo nádherné  prasátko. Maso se ořezávalo celý den. Fungovalo to tak, že sis koupil za pětikorunu krajíček chleba  a nafasoval  na něj kus masa. Když jsme měli odjíždět, zjistil šofér autobusu, že  má s sebou v igelitce  půlku šišky chleba. Nelenili jsme, rozkrájeli ji a došli si pro kousek masa na cestu. Pak některým bylo zle, muselo se i  zastavovat. Kdo zvracel prozrazovat nebudu, přeci nebudu pomlouvat vlastního syna !  Abych nezapomněl, jednou jsme v pracovní době o přestávce  závodili v lese ! Bylo nás asi patnáct na výřezu topného dřeva pro potřeby JZD. Jmenovat můžu třeba Ádu  Dyntara, Frantu Habětínka, Frantu Pýchu, Vlastu  „Ďoubu“ Komárka, Slávka Sháněla, Vaška Čermáka, Slávu Pinkase. . Tenkrát někdo vyhecoval sázku, zda v běhu po polní cestě (asi na 100 m, ale do kopce) předhoním bývalého reprezentanta v házené Pýchu, který byl o 11 let starší. Přijímaly se sázky, tehdy šlo možná  o 25 piv. Tenhle závod  byl dramatický, dlouho to vypadalo, že vyhraju. Co se však nepřihodilo, měl jsem  v modrákách blbou gumu, modráky spadly na půl žerdi, já se do nich v té rychlosti zamotal a pár metrů před cílem upadl, já skončil s odřenými koleny.   Pýcha vyhrál ... Pivo jsme pak vypili všichni společně.  Tenkrát jsme byli mladší,  užili  jsme spoustu srandy, bylo sice míň peněz, ale zato srandy bylo víc 

Sice to přímo nesouvisí se Sokolem, ale řeknu ještě jednu příhodu. Jednou jsme v podobném složení Habětínek, Pýcha, Komárek, Dyntar, Pinkas a já  po práci koupili  lahvinku něčeho dobrého, tenkrát za pár kaček. Mimořádně byl veselejší i Fanda Habětínek, který se jinak moc těchto pracovních radovánek nezúčastnil.  Domluvili jsme se, že půjdeme na chvilku k nim. Když jsme šli kolem Zbraně, Ďouba Komárek, který vedle rybníka bydlel tam o obrubník opřel kolo, pokračovali jsme dál. Jenže paní „Tedy Tedy“, což byla naše přezdívka matky Fandy Habětínka nás honem rychle vypakovala. A tak Pýcha dostal nápad, že půjdeme k ním na sulc. Malinko jsme se pozdrželi, naše diskuse byla jak pracovní, tak samosebou i  sportovní a čas  letěl, ani nevíme jak. Když se  “Ďouba dlouho nevracel, šla ho jeho Dáša vyhlížet. Co čert nechtěl, jeho kolo se z obrubníku převrátila rovnou  k rybníku. A tak jeho manželka zburcovala  Zdenku Jarošovou a začali u břehu prohledávat Zbraň, jestli  se chudák  Vlasta neutopil. Jak potom bylo veselo, když se vrátil už ani nevím... Jednou zas, a to má ke sportu  sakra blízko,  jsme ve středisku JZD naplnili píchlej balón vyjetýn olejem. Když na dvůr přišel Ďouba, povídáme mu – hochu,  kopej, a s rozběhem ! Pýcha byl opodál připraven coby brankář,   Ďouba se ve filcovejch  botách  rozběhl, nakopl balón a gejzír oleje ho  náramně nahodil. Ten  nám dal tenkrát  jmen...

 

  Toto povídání je ale na téma Sokol, abychom úplně neodbočili ...

    Tak třeba,  měl jsem tu čest spolupracovat  osobně v kovárně s mistrem kovářským, Mirkem  Hemerkou, kterej  byl sportovcem tělem i duší. Taky s ním jsme užili spoustu srandy. Třeba  na jednom z turnajů jezedáckého fotbalu, tenkrát někde u Znojma si nás pár obsadilo pěkná místa u bufetu. Hemera k nám přišel, že s  takovejma opilcema on sedět nebude, že jde sledovat soupeře.  Postupně obešel celé hřiště, Moraváci ho vzali mezi sebe, vínečko, slivovička,  a když  hřiště obešel, byl už  v povznesené náladě. To už si k nám sedl a byl rád, že se mohl  opřít. Měl důvod, tenkrát tam Ludva Motyčka dal gól z půlky hřiště, v domácím týmu hrálo několik hráčů z divize a my je porazili !  Jednou taky do Rovně  mistr koupil posilu, říkali jsme mu „obounohej“. Přišel,  myslím z Velin,  Vašek Marvan. Když nastoupil a povedlo se mu dát gól, mistr hned komentoval :  „Prach šakra, Jožko, to šme koupili posilu, viď.“  Sportovcem Sokola byl i Karel Hampl, který hrál házenou a taky šachy.  I já jsem se s  ním  utkal – hrál jsem s ním  karty v hospodě U Kostela, předtím  i v sokolovně.  I při této hře se občas přihodilo to, že se hned někdo kvůli něčemu urazil. Člověk jen něco utrousil a hned byl oheň na střeše. Jo, a abych nezapomněl  –   Sokolu jsem byl taky prospěšněj – v době, kdy jsem pracoval v našem kolchoze a ještě neměl věk na to, abych užíval zaslouženého důchodu, traktorem a   rotačkou jsem sekal hřiště, nebo ho i jezdil válet. Střídali jsme se já, Pýcha, Habětínek, někdy Křížek. Tehdy,  při takovém sekání zůstávaly  mezi bubny vyšší „oplazy“, o které některé hvězdy, především menšího vzrůstu,  brkaly.  Občas se stalo, že se nepovedlo pro plnění důležitějších úkolů  včas posekat a hrál třeba Cimfl, tak ho v trávě nebylo ani vidět...  

 

  A co rozhodčí fotbalu ?

   Nejraději vzpomínám na rozhodčího Tláskala. Ten měl podobnou postavu jako já, žádnej drobeček, ale pořádnej chlap. Tak jsem mu říkal bratranče. Jednou jsem se dozvěděl, že vzpomínal na to, jaké  dobré klobásky měl  z Litětin. Tak když jsem  do Litětin přijel,  říkám Frantovi Horákovi, jedu mámě pro klobásku, máš prej nějakej novej druh. Nevěděl o co jde, tak povídám, takový jako dostal bratranec Tláskal na fotbale. Franta povídá, počkej,  dvě ti přinesu...    Taky vím o tom, že třeba jeden nejmenovanej rozhodčí, který se nebál alkoholu  ani když řídil, jel jednou domů a ejhle,  na přejezdu  dole závory. Zastavil, ale než vlak přejel, tak usnul.  Když šly závory nahoru a on pořád  stál,  chudák šofér za  ním  vyběhl, otevřel auto, neboť myslel, jestli  za volantem neumřel ... A když mám jmenovat rozhodčího, kterého vždy rád vidím, tak to je určitě  Ludva Sponner z Jaroslavi.   Je to  nezmar, čiší z něho, že  má fotbal rád a  neodradí ho ani žádní  kritici.

 

 No dobrá, je vidět, že máte přehled o všem, dalo by se povídat dlouho. Proto závěrem jen stručně,  dotaz- odpověď :

Jmenoval bych některé  z těch, kteří již mezi námi nejsou,  třeba paní Čihákovou z Horní Rovně, Karla Vobrátílka, Fanouše Jelínka, Františka Gregora, tátu Ládi Eigla, Pepu „Ušakova“ Shejbala,  Slávka Dariuse  nebo  třeba i Petra Sklenáře.

 

 Který trenér v Rovni byl podle Vás  nejlepší ?

Myslím si, že Milan Čada z Pardubic.

 

 Kteří hráči Sokola Roveň byli podle Vás nejlepší ?

Pavel Štěnička, Bohouš Kučera a Ludva Motyčka. Z dnešní generace pak Vašek Melc.

 

 A co vnuk Honza, určitě Vám dělá radost, kam myslíte, že to dotáhne?

Jeho cílem je hrát první ligu. Dostal se i do mládežnické reprezentace, teď čeká, zda ho trenér Csaplár nominuje v březnu do Portugalska, moc tomu ale nevěří. S fotbalem byl Honza  už v Holandsku, Belgii, Rakousku,  2x v Turecku, na Ukrajině  a v Irsku.  Jsem rád, že fotbal baví i Radka, který se prý  v Moravanech zlepšuje, ale chce být uměleckým kovářem a ne fotbalistou.

 

   Jelikož je teď možnost sledovat více programu, fotbal sleduji. Rád se dívám na zápasy anglických mužstev.

 

 

  Josef Shejbal

 

Zapsal 1.3.2012 J.Pýcha