MUDr. Jarmila Sedláková, rozená Andrlová (nar.1927), Pardubice
Přinášíme Vám další díl cyklu vzpomínek našich pamětníků. V březnu roku 2014 jsem se setkal v pardubické nemocnici s paní doktorkou Sedlákovou, která byla ochotna zavzpomínat na období, kdy žila v Rovni a aktivně se zapojila do sportovního i kulturního dění v naší obci.
Zde jsou vzpomínky paní doktorky:
„V roce 1939 jsme se stěhovali ze Slovenska do Prahy. Do Rovně jsme se přestěhovaly s matkou po dostavění vilky na podzim ve válečném roce 1941. V té době bylo všechno možné zakázáno, a tak jsem byla mile překvapena, že v Rovni se společenský život nezastavil. Odmalička jsem byla nadšenou sokolkou, a tak jsem byla ráda, že v Rovni existovala možnost pokračovat dál, pod hlavičkou Kuratoria mládeže. Hned na jaře jsem se přihlásila do oddílu házené. Hrála jsem zpočátku v útoku, pak jsem byla přeřazena do brány, což mě ani netěšilo. Nebavilo mě v brance čekat, co přijde, ale trenér se musel poslouchat. Byly to krásné chvíle, jak při tréninku, tak při různých zápasech. Náladu nám nezkazilo ani když štěstí nepřálo. V obraně se mnou hrála Vilma Udržalová, Inka (Růžena) Komárková a Lída Rychlíková. V útoku pamatuji na Marii Hrdou, rozenou Pultarovou, či Jarmilu Borovcovou, rozenou Pýchovou, se kterou jsem kamarádila. Asi nám to šlo docela dobře. Vedoucí nám dělala paní Košťálová, která se po popravě manžela za Heydrichiády přestěhovala s dětmi k matce do Rovně. Házenou jsme hrály na plácku u nádraží. Trénovaly jsme dvakrát týdně, zápasy jsme hrály např. v Moravanech, České Třebové, Náchodě, Košumberku či Pardubicích. Jezdily jsme na kolech, vlakem. V roce 1992 jsem se zúčastnila v Rovni setkání bývalých házenkářů. Byla to krásná akce, při které jsme si mohli zavzpomínat na naše sportovní mládí, na naše společné prožitky, na úspěšné hráče, mezi které patřil například Miroslav Hemerka či František Pýcha a další. Pokud vím, byla to poslední akce související se slavnou érou házené v Rovni.
V létě jsme sportovali, v zimě hráli divadlo. Hrály se operety s hlavním zpěvákem, známým panem Jaromírem Komárkem. Zpívali i Alena Udržalová a Mirek Petrle, ostatní si již nepamatuji. Já jsem působila v činohrách, hráli jsme řadu představení. Hlavními režiséry byli učitelé Orlt, Záruba, Novotný. Zkoušeli jsme na jevišti u Nosků, tam jsme i hráli, později jsme hráli i v sokolovně. Inspicientem byl „Milek“ Kolář, v různých potřebných činnostech pomáhala i paní Košťálová. Hrál i pan Matějka, maskérem byl pan Macoun. Pořádaly se i kurzy pro ochotníky – jak mluvit, pohybovat se apod.
Studovala jsem Gymnázium v Pardubicích, v roce 1946 jsem přesídlila do Hradce Králové ke studiu na lékařské fakultě. Do Sokola jsem chodila i tam, ale po Všesokolském sletu v roce 1948 vše pozvolna upadalo. Bylo to smutné, naši cvičitelé byli nadšení sokolové a sokolky, a je škoda, že tento tělovýchovný systém skomírá. Pro fyzickou zdatnost mládeže není nynějšími systémy nahraditelný. Mezi mé kamarádky patřila i Olga Jelínková, rozená Kučerová, či její sestra Miluška.
Ještě doplňuji, že v Rovni jsem bydlela do roku 1951,přesněji ve druhém domě za poštou, směr Komárov (dnes tam bydlí Kadlecovi). Po studiích jsem byla přidělena jako lékařka do Ústí nad Orlicí. Můj otec pocházel z Podorlicka (Dolní Čermná u Lanškrouna), takže jsem šla do známých míst. V roce 1952 se nám narodila dcera. Po mateřské dovolené, která byla tehdy 4 měsíce, jsem nastoupila do Nemocnice Pardubice a pracovala zde 8 let. Následně jsem působila jako terénní dětská lékařka. Rádi jsme v Pardubicích navštěvovali koncerty báječného Východočeského státního komorního orchestru (dále Komorní filharmonie Pardubice), kterou budoval z pozice ředitele významný roveňský rodák p. Josef Shejbal a kde působil jako šéfdirigent p. Libor Pešek. Pokud jde o divadlo v Pardubicích, ráda vzpomínám na éru vedení režisérem Karlem Novákem v padesátých letech, kdy zde působili později známí herci, kteří odešli do Prahy, např. Blanka Bohdanová, Petr Haničinec, Josef Vinkář či Jana Štěpánková. Závěrem přeji, ať sportovní i společenský život v Rovni je stále bohatý a naplňuje představy všech, kdož tam žijí. Já dnes bydlím v Pardubicích a ze svého okolí znám řadu lidí, kteří se do Rovně přestěhovali. Ráda na své prožitky z Rovně vzpomínám. “
Připravil dne 23.3. 2014
Jaromír Pýcha